Michael Tarant je významným režisérem, jenž zásadním způsobem ovlivnil české divadlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jeho režijní styl, charakteristický syrovostí, provokativností, poctivostí a naturalismem, překračoval dobové konvence a vnesl do české divadelní scény nový impuls. Díky důkladné práci s dramatickým, hudebním i pohybovým vyzněním každého představení dokáže vytvářet umělecká díla s hlubokým obsahem a silným emocionálním dopadem.

Metropolitní divadlo Praha pod vedením herečky a režisérky Dany Bartůňkové nastudovalo dramatizaci Kytice Karla Jaromíra Erbena. Režie se ujal Michael Tarant, který na inscenaci spolupracoval se svým dlouholetým kolegou a přítelem, choreografem Igorem Vejsadou. Inscenace se těší mimořádnému úspěchu – za poměrně krátký čas dosáhla jubilejní 100. reprízy a chystá se i na zahraniční turné, konkrétně na Slovensko. Při této příležitosti jsme s panem režisérem Tarantem zavzpomínali na proces zkoušení, spolupráci s divadlem a také na jeho umělecké inspirace.

1. Kytice pod Vaší režií v Metropolitním divadle oslavila po roce a půl od jejího uvedení 100. reprízu. Jak to ve Vás rezonuje? 

„Je vždy velkou radostí, když se divadlo dostane do situace, kdy o něj mají diváci skutečný zájem. Je to pro nás svátek a obrovské potěšení.“

2. Máte za sebou rozsáhlou a úspěšnou kariéru i řadu divadelních zkušeností jako režisér. Bylo pro vás zkoušení Kytice se souborem Metropolitního divadla Praha v něčem nové nebo výjimečné?

„Každé nové zkoušení a každá nová inscenace je něčím zvláštní a vzrušující – a to platí obzvlášť, když pracujete s novým souborem. Tentokrát byla práce výjimečná tím, že šlo převážně o velmi mladé herce, kteří se, myslím, s podobným tématem na divadle dosud nesetkali. Samotné zkoušení tak bylo pro nás všechny dobrodružstvím, plným objevování a vzájemného poznávání.

Domnívám se, že jsme společně dospěli k opravdu výraznému jevištnímu tvaru, který je silný a působivý především pro diváky – a to je, koneckonců, jeden z hlavních smyslů divadla.

Ocenění si podle mě zaslouží všichni herci. A rád bych zmínil i jednoho svého blízkého přítele, choreografa Igora Vejsadu, s nímž spolupracuji už na celé řadě inscenací. Spolupráce s ním byla opět nesmírně inspirující.“

3. Upřednostňujete, když si můžete příběh nebo téma inscenace vybrat sám, nebo vám více vyhovuje, když je vám téma zadáno a vy poté hledáte inspiraci, jak ho uchopit?

„Vždy záleží na okolnostech. Zažil jsem různé způsoby, jak jsem byl k projektu přizván. Musím říct, že například u některých operních děl, která jsem předem příliš neznal, pro mě byla práce skutečně náročná – ale zároveň nesmírně inspirativní.

V případě Kytice to vzniklo, myslím, na základě vzájemné shody. Upřímně si už přesně nepamatuji, kdo s tím nápadem přišel, ale když jsme se spolu s vedením divadla pro Kytici rozhodli, bylo nám jasné, že naše inscenace musí být zcela původní a originální. Nechtěli jsme se inspirovat žádným předchozím zpracováním.

Kytice totiž bezesporu patří mezi základní kameny naší národní kultury, a proto existuje už celá řada jejích divadelních adaptací. Právě proto pro nás byla zásadní originalita, svébytný přístup a silný výraz, který bude diváky oslovovat novým způsobem.“

4. Jaký význam přikládáte Kytici od Karla Jaromíra Erbena z vašeho osobního či profesního pohledu?

„Se souborem Metropolitního divadla jsme zatím vytvořili dvě inscenace inspirované klíčovými díly české národní kultury a poezie – Erbenovu Kytici a Máchův Máj. Obě tato díla považuji za stěžejní.

Erbenova Kytice je svým charakterem konzervativnější – čerpá z evropských mýtů, nejen těch českých, ale také slovanských, skandinávských či anglosaských. A přesto – nebo právě proto – dosahuje mimořádné básnické síly a účinku. Máj naopak otevírá bránu moderní české poezie. Mácha je jako meteor, který oslnil českou kulturní scénu, ale příliš brzy zhasl. Jeho předčasná a tragická smrt jen posílila jeho výjimečnost.

Mácha stejně jako Erben ale nejsou jen básníky národními. Oba navazují na silnou tradici evropské, zejména romantické poezie. A právě to podle mě vystihuje postavení české kultury – je hluboce zakořeněná v národní tradici, a přitom se otevírá evropskému, ne-li univerzálnímu rozměru. Vidíme to i v hudbě: u Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, kde se národní tón spojuje s mezinárodním jazykem. Leoš Janáček je zcela svébytný, jedinečný talent, zatímco Bohuslav Martinů působí jako kosmopolitní autor, ale v jeho nejhlubších dílech cítíme silné moravské kořeny.

Řekl bych, že právě to je charakteristické pro naši národní identitu – vroucí český vklad, propojený s širokým evropským kontextem.“

5. Jak se Vám spolupracovalo s herci?

„Vždycky se nabízí protiotázka – jak se vlastně spolupracovalo hercům se mnou? Protože divadlo je vždy o vzájemném poznávání, hledání a objevování. Už jsem to zmiňoval – mnozí z těchto mladých herců se s podobným tématem pravděpodobně ještě nesetkali. Dnešní divadelní trendy často směřují k subjektivním a velmi současným látkám. Nechci říct přímo bulvárnějším, ale někdy pracují s poměrně povrchními výrazovými prostředky.

My jsme se naopak ponořili do tématu, které je hluboce zakořeněné v kulturním a duchovním kontextu. A právě v tom spočívalo dobrodružství – společně se dobrat nějakého zásadního jevištního tvaru, který má hloubku a přesah.

Domnívám se, že se nám to ve značné míře podařilo.“

6. Jaký dojem, myšlenku nebo zážitek byste chtěl, aby si divák po zhlédnutí Kytice odnesl?

„To je spíš otázka na diváka – co si z představení odnese, je velmi individuální. Divadlo přece není výuka, neposkytuje logické návody ani nedává jednoznačná řešení. Je to estetická kategorie, která vytváří svět, obrazy, nálady a významy.

To, co je na živém divadle vzrušující a krásné, je právě společný prožitek. Když se na jevišti setkají tvůrce, inscenátor, herec a autor s diváckou odezvou, s vnímavým pohledem a spoluprožíváním – pak vzniká něco výjimečného. Myslím, že právě o to divadlo usiluje od svého počátku.

Aby se v tom jedinečném okamžiku zrodil společný zážitek, spoluprožívání, soucítění se světem, který jsme právě vytvořili. Je v tom něco naprosto neopakovatelného.“